Acer campestre, el pládanu menor, pládanu campestre o pládanu montés ye una especie perteneciente a la familia de les sapindacees. Bien estendida por Europa y oeste d'Asia; tamién en delles zones del norte d'África.
Ye un árbol caducifoliu de 7-10 m d'altor, cola corteza gris-castañal, corchusa, tornándose escamosa y fisurada colos años. Fueyes 3-5 palmatilobaes, de 10-12 x 10-12 cm, daqué glauques, col viesu llixeramente tomentoso; marxe enteru, daqué onduláu. Peciolu de 8-10 cm de llargor, con látex. Flores de color verde amarellentáu, apaeciendo primero que les fueyes n’inflorescencies corimbosas terminales. Frutu pequeñu, en doble sámara de 3-5 cm de llargor, pubescentes, de ales opuestes.
Acer campestre describióse por Carlos Linneo y espublizóse en Species Plantarum 2: 1055–1056, nel añu 1753.[2]
Acer: nome xenéricu que procede del llatín ǎcěr, -ĕris (afiláu), referíu a les puntes carauterístiques de les fueyes o a la durez de la madera que, supuestamente, utilizar pa fabricar llances. Yá citáu en, ente otros, por Pliniu'l Vieyu, 16, XXVI/XXVII, refiriéndose a unes cuantes especies de Pládanu.[3]
campestre: epítetu llatín que significa "del campu".[4]
Númberu de cromosomes de Acer campestre (Fam. Aceraceae) y táxones infraespecíficos: n=13; 2n=26[5]
Unos 30 cultivares de Acer campestre son conocíos, escoyíos pola so xamasca o vezos, o dacuando dambos.[7]
.
Esta páxina forma parte del wikiproyeutu Botánica, un esfuerciu collaborativu col fin d'ameyorar y organizar tolos conteníos rellacionaos con esti tema. Visita la páxina d'alderique del proyeutu pa collaborar y facer entrugues o suxerencies. Acer campestre, el pládanu menor, pládanu campestre o pládanu montés ye una especie perteneciente a la familia de les sapindacees. Bien estendida por Europa y oeste d'Asia; tamién en delles zones del norte d'África.
Çöl ağcaqayını (lat. Acer campestre) — hündürlüyü 15 m-yə qədər olan enli çətirli ağac və yaxud ağacşəkilli hündür kol. Gövdəsinin qabığı qonura çalan-boz rəngdə olub, uzununa çatlıdır.
Yarpaqlarının uzunluğu 4-8 sm, eni 4-10 sm, küt 5-bölümlü, nadir hallarda 3-bölümlüdür, yarpağın qaidə hissəsi ürəkşəkillidir,nazikdir, üst tərəfədən tutqun tünd-yaşıl, alt tərəfədən isə daha açıqdır, sarımtıl-yaşıl rənglidir və tükcüklüdür və yaxud yalnız yarpaqların küncündə saqqalcıqlıdır. Saplaqları eynidir, yarpaq ayasından bir az uzun və ya qısadır.
Çiçəkləri xırda, sarımtıl-yaşıl rəngdədir. Çiçək qrupunun oxu, çiçək saplağı, kasa yarpağı və ləçəklər (kənarları) tükcüklüdür. Qanadcıqlarının uzunluğu 2-4 sm-dir, üfüqi xətt üzrə yerləşmiş, bəzən qanadları oraqvari əyilmiş halda olur.
Findiqca meyvələri çılpaq və ya yumşaq tükcüklüdür.
Aprel-May, çiçəkləmə yarpaqların açılması ilə eyni vaxtda və yaxud gec olur. Meyvə verməsi: Avqust-Sentyabr
Samur-Şabran oval., BQ (Quba), BQ şərq, BQ qərb, Alazan Əyriçay, KQ şimal, KQ mərkəz, KQ cənub, Nax. dağ, Lənk. dağ. Aşağı dağ qurşağından yuxarı dağ qurşağına qədər.
Meşə kənarında və meşələrdə qarışıq halda rast gəlinir.
Dekorativ bitkidir. Oduncağı xırda məmulatların hazırlanmasında istifadə olunur.[1]
Çöl ağcaqayını (lat. Acer campestre) — hündürlüyü 15 m-yə qədər olan enli çətirli ağac və yaxud ağacşəkilli hündür kol. Gövdəsinin qabığı qonura çalan-boz rəngdə olub, uzununa çatlıdır.
L'auró blanc[1] (Acer campestre) és una espècie d'arbre caducifoli del gènere dels aurons que arriba a fer uns 8-10 metres d'alçada, de capçada densa i arrodonida i amb les branques joves recobertes de suro irregular i rebregat. Té l'escorça clivellada longitudinalment, formant plaques ròmbiques i de color castany grisenc.
Es troba a la muntanya mitjana així com en boscs de ribera, als boscs caducifolis. Es distribueix per la regió mediterrània, i als Països Catalans es distribueix per tot arreu a excepció de les Illes Balears. A Catalunya creix entre els 0 i els 1.500 metres d'altitud.[2]
L'auró blanc floreix al mes de maig[3] i fructifica entre el setembre i l'octubre. Les flors són grogoses i petites i apareixen formant raïms erectes. Presenten 5 pètals i 8 estams. El fruit apareix en forma de sàmares dobles. Les fulles, d'entre 5 i 8 cm d'amplada, es disposen de manera oposada i són palmades. El revers de la fulla és lluent. A la tardor, les fulles es tornen grogues abans de caure.
És comestible i té usos alimentaris. També s'usa per al mobiliari, la construcció i eines.
Rep el nom d'auró, uró, aubró i arrugat.
Visió general
Les fulles d'Acer campestre són de color verd fosc amb 5 puntes
L'escorça és de color castany grisenc
L'auró blanc (Acer campestre) és una espècie d'arbre caducifoli del gènere dels aurons que arriba a fer uns 8-10 metres d'alçada, de capçada densa i arrodonida i amb les branques joves recobertes de suro irregular i rebregat. Té l'escorça clivellada longitudinalment, formant plaques ròmbiques i de color castany grisenc.
Es troba a la muntanya mitjana així com en boscs de ribera, als boscs caducifolis. Es distribueix per la regió mediterrània, i als Països Catalans es distribueix per tot arreu a excepció de les Illes Balears. A Catalunya creix entre els 0 i els 1.500 metres d'altitud.
L'auró blanc floreix al mes de maig i fructifica entre el setembre i l'octubre. Les flors són grogoses i petites i apareixen formant raïms erectes. Presenten 5 pètals i 8 estams. El fruit apareix en forma de sàmares dobles. Les fulles, d'entre 5 i 8 cm d'amplada, es disposen de manera oposada i són palmades. El revers de la fulla és lluent. A la tardor, les fulles es tornen grogues abans de caure.
És comestible i té usos alimentaris. També s'usa per al mobiliari, la construcció i eines.
Coeden gollddail blodeuol sy'n perthyn i deulu'r gastanwydden yw Masarnen fach sy'n enw benywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Sapindaceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Acer campestre a'r enw Saesneg yw Field maple.[1] Ceir enwau Cymraeg eraill ar y planhigyn hwn gan gynnwys Masarnen Leiaf, Cynhowlen, Gwenwialen, Gwiniolwydd, Gwiniowlen, Gwinolen, Masarn Lleiaf, Masarnwydd Lleiaf.
Mae'n hoff o hinsawdd cynnes neu drofannol.
Coeden gollddail blodeuol sy'n perthyn i deulu'r gastanwydden yw Masarnen fach sy'n enw benywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Sapindaceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Acer campestre a'r enw Saesneg yw Field maple. Ceir enwau Cymraeg eraill ar y planhigyn hwn gan gynnwys Masarnen Leiaf, Cynhowlen, Gwenwialen, Gwiniolwydd, Gwiniowlen, Gwinolen, Masarn Lleiaf, Masarnwydd Lleiaf.
Mae'n hoff o hinsawdd cynnes neu drofannol.
Javor babyka (Acer campestre) nebo též javor polní je strom, domácí téměř v celé Evropě s výjimkou Skandinávie. Roste jako keř, stromek či mohutný strom, a to hlavně na okrajích lesů a keřových porostů. Preferuje vápenitou půdu, ale prospívá i v půdě mírně kyselé.
Pro rostlinu s označením javor babyka (Acer campestre) je používáno více rozdílných názvů, například Euacer scharkense, Acer affine, A. bedoi, A. collinum, A. eriocarpon, A. erythrocarpum, A. haplolobum, A. heterolobum, A. heterotomum, A. macrocarpon, A. marucum, A. microcarpon, A. microphyllum, A. molle, A. orthopteron, A. palmatisectum, A. polycarpon, A. praecox, A. quinquelobatum, A. robustum, A. suberosum, A. sylvestre, A. tauricum, A. tauschianum, Euacer affine, Euacer scharkense, a další.
Pro rostlinu s označením javor babyka je používáno více rozdílných názvů, například staročesky "klenicě".[2]
Je pěstováno mnoho kultivarů, které se výrazně liší především růstem, ale i jinými vlastnostmi.
Babyka roste téměř všude v Evropě, od Skandinávie až na jih, v západní Asii a severozápadní Africe i v oblasti Středozemí, kde je však omezena na vyšší nadmořské výšky. Ve střední Evropě je rozšířena od rovin po hory. V severních Alpách roste i na hranici 800 m. n.m. Jen málo se však pěstuje, protože je malého vzrůstu. V parcích a zahradách je běžná jako volně stojící okrasný strom nebo jako živý plot.
Javor babyka je opadavý keř nebo strom dorůstající 5–15, ale i 25 m výšky. Dožívá se věku 150 až 200 let. Má srdčitý kořenový systém, středně hluboký (do 1 metru), délky do 6 metrů.
Často vytváří nižší vícekmenné stromy, kmen bývá křivý. Kmen může být široký až do 1 m v průměru, s jemně popraskanou, často poněkud korkovitou šedohnědou borkou, ve stáří rozpukanou. Výhonky jsou hnědé, s tmavě hnědými zimními pupeny. Starší větve na sobě mají rezavě hnědé korkovité lišty.
Vstřícné listy jsou v párech, protistojné, 5–16 cm dlouhé a 5–10 cm široké. Mají pět vejčitých, tupě zašpičatělých laloků s hlubokými zářezy. Řapík je 3–9 centimetrů dlouhý. Čepel je na obou stranách chlupatá, vespod světlejší než svrchu. Řapík po nalomení roní mléčnou šťávu. Listy jsou na podzim před opadem jasně žluté.
V dubnu a květnu, hned po vyrašení listů nebo i současně s rašícími listy, se objevují zelenožluté květy ve vzpřímených, chocholičnatých, 4–6 cm velkých květenstvích. Obvykle jsou jednodomé. Květy jsou opylovány hmyzem.
Plody jsou dvounažky s 2,5 cm dlouhými křídly, která jsou vodorovně rozložená. Každá nažka je 8–10mm široká, plochá, s 2cm křídlem.
Preferuje vlhké až suché půdy bohaté na živiny. Nachází se jako příměs v porostech dubu, habru, ve smíšených lesích, bukových porostech, na lesních okrajích a v mlází. Javor babyka toleruje částečný stín. Dobře snáší znečištěné ovzduší ve městech, průmyslové znečištění a posypové soli kolem cest. Z tohoto důvodu je často používána pro výsadby v městských oblastech.
Babyka nachází použití v mnoha oborech. V Alsasku větve babyky visící nad vchodem domů údajně odrazují netopýry.
Odolné, načervenalé dřevo je vhodné k soustružení.
Babyka se dá použít do živých plotů, ale dost rychle roste, proto se musí až 4× ročně řezat. Babyka je používaná pro výsadby podél silnic jako alej, pro větrolamy i jako pozadí zahradních úprav.
Listy jsou v některých regionech používány jako příměs do krmiva. Babyka je jako medonosný druh ceněna ve včelařství.
Používá se hlavně kůra, externě v kosmetice na zarudlou kůži nebo vnitřně jako čaj se svíravou chutí.[3] Kůra se používá vysušená na slunci a udržovaná v suchu. Obsahové látky: fytosteroly, choliny, allantoiny, taniny.
Mnohdy se vyskytují hálky na listech, způsobené roztoči rodu Aceria. V suchém počasí se vyskytují listové plísně (padlí).
Babyky patří k pomaleji rostoucím stromům, takže i ve vyšším věku dosahují drobnějších rozměrů. K našim nejmohutnějším babykám patří:
Obrázky, zvuky či videa k tématu javor babyka ve Wikimedia Commons
Galerie javor babyka ve Wikimedia CommonsJavor babyka (Acer campestre) nebo též javor polní je strom, domácí téměř v celé Evropě s výjimkou Skandinávie. Roste jako keř, stromek či mohutný strom, a to hlavně na okrajích lesů a keřových porostů. Preferuje vápenitou půdu, ale prospívá i v půdě mírně kyselé.
Navr (Acer campestre) er en op til 15 m høj, løvfældende busk eller træ med en tæt grenet og ægformet til rund krone. På grund af artens evne til at tåle klipning bliver den meget brugt som hækplante. Plantens urteagtige dele indeholder mælkehvid saft.
Navr er et middelstort, løvfældende træ med en tæt grenet og ægformet til rund krone. Stammen er kort, og hovedgrenene er oprette eller opstigende. Barken er først lyst chokoladebrun, dernæst stribet med lyse furer (nu og da også med kork-lister), og til sidst gråbrun og opsprækkende i firkantede felter.
Knopperne er modsatte, små og rødbrune med grå hår langs skælkanterne. Bladene er omvendt ægformede med to små og tre store lapper. Lappernes spidser er afrundede hver med tre grove tænder. Oversiden bliver hurtigt blank og mørkegrøn, mens undersiden er lysegrøn. Høstfarven er gul. Træet blomstrer kort efter løvspring i slutningen af maj. Blomsterne sidder i toppe, hvor de enkelte blomster er gulgrønne med røde pletter. De vingede frugter modner godt og spirer villigt i Danmark.
Rodsystemet er hjerteformet, men med mange, lodrette hovedrødder og fint forgrenede og højtliggende siderødder.
Højde x bredde og årlig tilvækst: 15 x 6 m (40 x 30 cm/år). Disse mål kan fx anvendes, når arten udplantes.
Navr vokser i det sydøstlige Europa, inklusive de sydøstlige dele af Danmark. Her findes den på fugtig, svagt basisk og næringsrig bund i halvskygge under blandede ege-avnbøgeskove.
Ved Fanefjord Skov, der ligger på den sydvestligste del af Møn, vokser den sammen med bl.a. ahorn, ask, benved, bøg, alm. hvidtjørn, kvalkved, nyrebladet ranunkel, nældebladet klokke, rederod, sanikel og stilkeg[1]
Velegnet i kant og inde i både skovbryn, læ- og vildtplantninger. Navr har længe været kendt som hækplante, men træet bliver efterhånden også brugt som bytræ i både gader og parker.
Løv og skud angribes ofte af meldug.
Navr (Acer campestre) er en op til 15 m høj, løvfældende busk eller træ med en tæt grenet og ægformet til rund krone. På grund af artens evne til at tåle klipning bliver den meget brugt som hækplante. Plantens urteagtige dele indeholder mælkehvid saft.
Der Feldahorn (Acer campestre), auch Maßholder genannt, ist eine Pflanzenart aus der Gattung der Ahorne (Acer) in der Familie der Seifenbaumgewächse (Sapindaceae). In botanischen Fachpublikationen wird im Deutschen auch die Bindestrichschreibweise Feld-Ahorn verwendet. Der volkstümliche Name Maßholder leitet sich von der früheren Verwendung der Pflanze als Speisebaum ab, Holder bezieht sich auf den holunderartigen Wuchs. Die Blätter wurden wie Sauerkraut gegessen und auch als Viehfutter benutzt.
Der Feldahorn war der Baum des Jahres 2015 in Deutschland.[1]
Der Feldahorn wächst meistens als sommergrüner Strauch und ist nur unter günstigen Bedingungen als Baum 2. Ordnung mit Wuchshöhen von 15 Metern anzutreffen; in Einzelfällen wird er aber auch höher als 20 Meter und kann einen Stammumfang von über 1 Meter erreichen. Der Feldahorn kann 150 bis 200 Jahre alt werden. Der Feldahorn hat ein intensives Herzwurzelsystem, das insgesamt recht unempfindlich ist und nur auf stark sauren oder tonigen Böden nicht gut wächst. Die Rinde ist braun-grau und netzrissig. Die jungen Zweige bilden manchmal Korkleisten, sie sind sehr schnittverträglich.
Die Winterknospen sind 2 bis 4 Millimeter groß und damit deutlich kleiner als beim Spitz- oder Bergahorn. Die Endknospen sind eiförmig mit gerundetem oder leicht zugespitztem oberen Ende und etwas größer als die Seitenknospen. Die Seitenknospen sind eiförmig mit gerundetem oder zugespitztem oberen Ende. Die Seitenknospen sind am Zweig anliegend, bei Langtrieben auch abstehend kreuzgegenständig angeordnet. Die Knospenschuppen sind rotbraun, meist mit einem schwarzen Streifen quer durch die Mitte. Die Knospen sind leicht behaart.[2]
Die gegenständig an den Zweigen angeordneten Laubblätter sind in Blattstiel und -spreite gegliedert. Der Blattstiel ist 2 bis 7 Zentimeter lang. Die Blattspreite ist drei- bis fünflappig, mit stumpfen Blattlappen. Sie ist 5 bis 8 Zentimeter lang, 5 bis 10 Zentimeter breit und zwischen den Blattlappen zu einem Drittel oder bis zur Hälfte eingeschnitten. Die Buchten zwischen den Lappen sind stets abgerundet. Die Blätter sind auf der Blattoberseite verkahlend, dunkelgrün und auf der Blattunterseite graugrün, fein behaart, mit deutlichen Achselbärten. Im Oktober färben sich die Laubblätter gelb bis goldgelb, bevor sie abfallen. Das Laub zersetzt sich gut.
Der Feldahorn ist einhäusig getrenntgeschlechtig (monözisch). Die Blüten erscheinen mit den Laubblättern und die Blütezeit reicht von April bis Mai. 10 bis 20 Blüten sind in einem aufrechten, rispigen oder traubigen Blütenstand angeordnet. Der Blütenstiel ist 10 bis 15 Millimeter lang.
Die gelbgrünen Blüten besitzen eine doppelte, fünfzählige Blütenhülle. Der Kelch und die Krone sind fast gleichartig. Die acht Staubblätter sind so lang wie die Krone, der Fruchtknoten ist oberständig. Dabei werden in der einzelnen Blüte zu einem frühen Entwicklungszeitpunkt zunächst beide Geschlechter angelegt (weiblich: Fruchtblätter, männlich: Staubblätter) und erst später differenziert sich das Geschlecht heraus. So kommen auf einem Pflanzenexemplar männliche und weibliche Blüten vor, meist sogar im selben Blütenstand[3].
Der Feldahorn bildet Spaltfrüchte in der Form zweiteiliger Flügelnüsse, wobei die Teilfrüchte 2,5 bis 3 Zentimeter lang und 6 bis 10 Millimeter breit sind. Die beiden Flügel stehen fast waagrecht voneinander ab. Die beiden Nüsschen sind grau-filzig.
Die Chromosomenzahl beträgt 2n = 26.[4]
Endknospen
Seitenknospen
Blatt
Laubblätter und Blütenstand
Laubblätter und Früchte
Frucht
Der Feldahorn besitzt von allen Ahornarten das größte Verbreitungsgebiet, mit Schwerpunkt in der gemäßigten Zone.[5][6] Fast überall in Europa (in Skandinavien nur im äußersten Süden), Westasien und Nordwestafrika ist der wärmeliebende Baum zu finden, im Mittelmeerraum ist er auf die höheren Lagen beschränkt. In Mitteleuropa ist er von der Ebene bis ins Hügelland weit verbreitet, selten im Gebirge. In den Nordalpen erreicht er die 800-Metergrenze. Er wird wegen seiner geringen Wuchshöhe im Wald wenig angepflanzt, oft dagegen in Parks und Gärten als freistehender Zierbaum oder als Hecke.
Im Auftrag der deutschen Bundesanstalt für Landwirtschaft und Ernährung (BLE) wurden im Rahmen des Projekts Erfassung und Dokumentation genetischer Ressourcen seltener Baumarten in Deutschland in den Jahren von 2010 bis 2013 die Vorkommen von zehn seltenen heimischen Baumarten in den deutschen Wäldern ermittelt. Vom Feldahorn wurden dabei in Deutschland rund 600.000 Bäume erfasst. Die meisten Feldahorne wachsen mit 400.000 Exemplaren in Bayern, gefolgt von Mecklenburg-Vorpommern mit 80.000 Exemplaren und Thüringen mit 70.000 Exemplaren.[7]
Der oft strauchig bleibende Feldahorn bevorzugt nährstoffreiche, feuchte bis wechseltrockene Böden und kommt in krautreichen Eichen-Hainbuchen-, Buchen- und Auenwäldern, an Rainen, Waldrändern und in Feldgehölzen vor. Begleitbegrünungen an Straßen, Windschutzstreifen in den großen Ebenen und Heckenbepflanzungen haben den Feldahorn als festen Bestandteil. Der Feldahorn verträgt Halbschatten. Niederwald- und Mittelwaldwirtschaftsformen nutzen die Ausschlagkraft des Feldahorns. Sein Laub wird in einigen Regionen für Viehfutter geschnitten (Schneitelwirtschaft). Der Feldahorn wächst auf einer Vielzahl von Böden, kommt mit Stadtklima, Industriebelastung und leichter Streusalzbelastung zurecht. Daher wird er gern im Stadtbereich zur Begrünung verwendet. Er ist in Mitteleuropa eine Charakterart der Klasse Querco-Fagetea und kommt besonders in den Gesellschaften der Verbände Carpinion, Alno-Ulmion, Tilio-Acerion, Berberidion, des Unterverbands Cephalanthero-Fagenion und der Ordnung Quercetalia pubescentis vor.[4]
Die Erstveröffentlichung von Acer campestre erfolgte 1753 durch Carl von Linné in Species Plantarum, Tomus II, S. 1055.
Innerhalb der Gattung Ahorne wird der Feldahorn in die Sektion Platanoidea Pax eingeordnet, zu der auch der ebenfalls in Mitteleuropa heimische Spitzahorn (Acer platanoides) und der Kolchische Ahorn (Acer cappadocicum), mit der im südlichen Italien vorkommenden Unterart des Kalabrischen Ahorns (Acer cappadocicum subspecies lobelii), gehören.[8] Die Monophylie der Sektion wurde in phylogenomischen Studien bestätigt.[9]
Im Jahr 2014 stellte sich heraus, dass die Feldahorne der Kolchis im Südwesten von Georgien südlich des Kaukasus und der angrenzenden Region der Türkei nahe der Schwarzmeerküste eine genetisch abgrenzbare Klade ausbilden. Diese wurde als Kryptospezies Acer orthocampestre G.Grimm & Denk 2014 erstbeschrieben. Diese neue Art ist morphologisch nicht vom klassischen Feldahorn unterscheidbar.[10]
Der Feldahorn bildet Hybride mit anderen Arten der Gattung Acer[11], z. B. den Hybrid Acer ×bornmuelleri Borb. = Acer campestre ×Acer monspessulanum mit dem Französischen Ahorn, der mit dem Feldahorn ein überlappendes Verbreitungsgebiet besitzt. Ein weiterer Hybrid ist Acer ×zoeschense Pax = Acer campestre × Acer cappadocicum subsp. lobelii, den der Feldahorn mit dem Kalabrischen Ahorn aus der selben Sektion Platanoidea Pax bildet. Vgl. hierzu auch den Zöschener Ahorn im Abschnitt Zuchtformen.
Der Feldahorn dient mehreren Schmetterlingsarten als Raupen-Futterpflanze. Darunter befinden sich auch die folgenden auf der Vorwarnliste stehenden bzw. mehr oder weniger gefährdeten Arten: Großer Sackträger (Canephora hirsuta), Gelber Ringelfleck-Gürtelpuppenspanner (Cyclophora albiocellaria), Ahorn-Gürtelpuppenspanner (Cyclophora annularia), Feldahorn-Blütenspanner (Eupithecia inturbata), Brauner Gebüsch-Lappenspanner (Trichopteryx polycommata), Bleich-Gelbeule (Xanthia sulphurago).[12]
Ein enger Bezug zum Feldahorn besteht beim Gelben Ringelfleck-Gürtelpuppenspanner, dessen Raupen sich von den Blättern und beim Feldahorn-Blütenspanner, dessen Raupen sich von den Blüten des Feldahorns ernähren. Bei diesen Arten ist der Feldahorn die Haupt- bzw. einzige Nahrungsquelle für die Raupen.
Häufig findet man Pflanzengallen auf den Blättern, die von Gallmilben der Gattung Aceria verursacht werden. Dabei verursacht Aceria macrocheluserinea filzige, weiße oder braune, meist etwas eingesenkte Rasen aus Haaren, meist auf der Blattunterseite, Aceria macrochela gelbbraune bis rötliche, 2 bis 4 Millimeter große rundliche Gallen in Blattnervenwinkeln auf der Blattoberseite und Aceria aceriscampestris ebenfalls rundliche, bis 3 Millimeter große Gallen auf der Blattoberseite, die aber regellos über die Blattspreite verstreut sind.[13] Auf der Blattspreite, seltener auch an jungen Trieben oder an Blütenanlagen findet man die kugeligen, kahlen, meist rötlich gefärbten Gallen der Gallwespe Pediaspis aceris.[14] Die Blattspreite zeigt häufig schwarze, oft gelb gesäumte „Teerflecken“, verursacht durch den Ahorn-Runzelschorf (Rhytisma acerinum). In den Zweigen sitzen gelegentlich die aus weißem Gespinst bestehenden Raupennester des Goldafters (Euproctis chrysorrhoea). In den Blättern sind die Blattminen von Zwergminiermotten der Gattung Stigmella, besonders von Stigmella aceris[15] nicht selten.
Der Zöschener Ahorn (Acer ×zoeschense) ist eine Gartenhybride mit dem Kolchischen Ahorn (Acer cappadocicum).[19] Es gibt beispielsweise die leicht rotlaubige Sorte ‘Annae’.
Für den Feldahorn bestehen bzw. bestanden diverse, häufig nur regional gebräuchliche Volksnamen. So sind oder waren auch folgende Namen gebräuchlich:[20]
Mit einer mittleren Rohdichte (rN) von 0,72 g/cm³ verfügt der Feldahorn über ein schweres Holz mit hohen Elastizitäts- und Festigkeitswerten. Die Dichte des Holzes ist damit höher als die von Berg- und Spitzahorn. Es schwindet nur mäßig und lässt sich sauber und leicht bearbeiten. Verwendet wird Feldahorn vornehmlich für Tischler-, Drechsler- und Schnitzarbeiten. Zu den weiteren typischen Verwendungsbereichen gehören Werkzeugstiele, insbesondere Axtstiele, Spielwaren sowie Haus- und Küchengeräte. Aus maserwüchsigen Stammabschnitten werden hochwertige Furniere für exklusive Möbel und Inneneinrichtungen gewonnen.[22] Das Holz weist einen hohen Heizwert auf und eignet sich auch gut als Brennholz.
Die Witterungsbeständigkeit des Holzes ist allerdings recht gering. Es weist eine geringe Dauerhaftigkeit gegen Pilze auf. Er ist der Dauerhaftigkeitsklasse 5 zuzuordnen. Zudem ist er anfällig gegen holzzerstörende Käfer wie den Gekämmten Nagekäfer und den Gemeinen Nagekäfer.[23]
In der pflanzlichen Medizin verwendet man die Rinde als Aufguss äußerlich gegen gerötete Haut. Als Tee eingenommen soll sie adstringierend auf den Magen-Darm-Trakt wirken.[24]
Der Feldahorn (Acer campestre), auch Maßholder genannt, ist eine Pflanzenart aus der Gattung der Ahorne (Acer) in der Familie der Seifenbaumgewächse (Sapindaceae). In botanischen Fachpublikationen wird im Deutschen auch die Bindestrichschreibweise Feld-Ahorn verwendet. Der volkstümliche Name Maßholder leitet sich von der früheren Verwendung der Pflanze als Speisebaum ab, Holder bezieht sich auf den holunderartigen Wuchs. Die Blätter wurden wie Sauerkraut gegessen und auch als Viehfutter benutzt.
Der Feldahorn war der Baum des Jahres 2015 in Deutschland.
Acer campestre (L., 1758) ye una especie d'acirón que habita puestos humidos, estando la que més abunda en Europa Central y Europa Atlantica sin de necesidat de creixer en puestos altos (se i troba en as planas y tierras baixas) pero que en a Europa meridional y mediterrania se circunscribe en as rechions de montanya. En os Pireneus espanyols se'n i gosa trobar eixemplars anisolatos en as caixigosas y faberas con cierta freqüencia, pero en a tierra baixa aragonesa ye una especie que tansament se i troba.
En Aragón le se i sole decir acirón u escarroner coma totz os árbols y arbustos d'o suyo chenero, sin fer-ne garra destinción con un adchectivo que l'acompanye. Nomás en a localidat benasquesa de Castillón de Sos se i ye puesto replegar un adchectivo, que ye «asirón bllanco»,[1] anque una eventual cheneralización d'ixe adchetivo en aragonés ofreixeriba muitas dudas.
Crosta.
Fuellas.
Samaras.
Acer campestre, kent as the field maple,[2] is a flouerin plant species in the soapberry an lychee faimily Sapindaceae. It is native tae hintle o Europe, the Breetish Isles, soothwast Asie frae Turkey tae the Caucasus, an north Africae in the Atlas Muntains. It haes been widely plantit, an is introducit ootside its native range in Europe an auries o USA an Wastren Australie wi suitable climate.
Acer campestre, kent as the field maple, is a flouerin plant species in the soapberry an lychee faimily Sapindaceae. It is native tae hintle o Europe, the Breetish Isles, soothwast Asie frae Turkey tae the Caucasus, an north Africae in the Atlas Muntains. It haes been widely plantit, an is introducit ootside its native range in Europe an auries o USA an Wastren Australie wi suitable climate.
Acer campestre (L., 1758) ye una especie d'acirón que habita puestos humidos, estando la que més abunda en Europa Central y Europa Atlantica sin de necesidat de creixer en puestos altos (se i troba en as planas y tierras baixas) pero que en a Europa meridional y mediterrania se circunscribe en as rechions de montanya. En os Pireneus espanyols se'n i gosa trobar eixemplars anisolatos en as caixigosas y faberas con cierta freqüencia, pero en a tierra baixa aragonesa ye una especie que tansament se i troba.
En Aragón le se i sole decir acirón u escarroner coma totz os árbols y arbustos d'o suyo chenero, sin fer-ne garra destinción con un adchectivo que l'acompanye. Nomás en a localidat benasquesa de Castillón de Sos se i ye puesto replegar un adchectivo, que ye «asirón bllanco», anque una eventual cheneralización d'ixe adchetivo en aragonés ofreixeriba muitas dudas.
Imachens Crosta.
Fuellas.
Samaras.
Li bwès d' poye u bos d' poye, c' est èn åbe do djinre des oyåbes avou do deur bwès, et des fruts avou des aiyetes.
No d' l' indje e sincieus latén : Acer campestre.
Li doyåbe des tchamps a on bwès fameuzmint coriant (deur), et niereus, k' a l' pelote foirt rexhe[1]
Adon, i sierveut a fé des bresses di tcherete des mantches di hapietes, di hés, di fotche, ou d' ôtès usteyes. Ossu des touwea d' pupe, des bordons, des airs ås fritches, et des pîces di gayoles ås moxhons.[2]
Avou ses nuks (des nocrês ki vnèt foû do buk), on fjheut tot des biblots d' bwès.
On l' lome "bwès d' poye", pask' el bwès wåde li tcholeur cwand k' on l' toutche. C' est po ça k' on s' endè sierveut po fé des djokes ås poyes. Ça lzî tént tchôd leus pates.[3] Ça tchesse eto les rodjes pious, ca i n' si savèt muchyî dvins tins del djournêye.
Loukîz a : Oyåbe#Sacwants oyåbes
Li bwès d' poye u bos d' poye, c' est èn åbe do djinre des oyåbes avou do deur bwès, et des fruts avou des aiyetes.
No d' l' indje e sincieus latén : Acer campestre.
De Maasselter, oder Kräizholz (Acer campestre), ass e Lafbam deen a ganz Europa doheem ass.
Et fënnt een en haaptsächlech als Ënnergehëlz an Eschen- an Eechebestänn, oder als klenge Randbam oder Trausch op waarme kallekräiche Plazen am Hiwwel- a Biergland.
De Maasselter mécht gär Stackauschlag a Wuerzelbrutt.
De Maasselter, oder Kräizholz (Acer campestre), ass e Lafbam deen a ganz Europa doheem ass.
Et fënnt een en haaptsächlech als Ënnergehëlz an Eschen- an Eechebestänn, oder als klenge Randbam oder Trausch op waarme kallekräiche Plazen am Hiwwel- a Biergland.
De Maasselter mécht gär Stackauschlag a Wuerzelbrutt.
Нур ваштар (лат. Acer platanoides ) – Sapindaceae кушкыл-влакын ваштар урлыкын тукымыш пура, Европын, кечывалвел-касвел Азийын, Йӱдвел Африкын да Йӱдвел Америкын шуко верлаште кушшо пушеҥге.
L’Opi (Acer campestre second la clasificasjón ad Linneo) l'è un albär mja tant ält (18 –20 m) c’al perda il foji d’avton, d'la famìja d’il Aceraceae. L’è facil catärel in t’i bosc dal mär infin’ai 1500 m.
Albär mja tant gros (pol river màsim ai 18-20 m d’altèssa), con un trus che da spès l’è mja dritt e pién ad broc, capèl rotond. La córtèssa l’è maron fesuräda in plachi regoläri. I sproclen i’en sotil.
Fóji sempji, larghi circa 5-8 cm, dal bord intrég e ondulé con 5 o 3 gòbi, con piccól, verd scur. I van ben da där da magnär al bestj.
I fiór j’en vérd e picén e i venen fóra vèrs vril-magg insèma al fóji.
I frut i portin na specj d’alèti che quand i caschen i g’fan fer d’il gran giravolti.
I fiór ad l’opi van bèn par fär fär la méla ai bisjón.
Al lègn l’è ciär , dur e pès, e al rènda bén se a s’brusa.
L’è na pianta mja tanta gròsa cla soporta ben il scalvaduri, par cost l’è städa dróväda bon ben da ch’indrè par tgnir su il téri dla vida. Ai di d’incò l’è drovè cme albär ornamentäl e pr’il sési.
L’Opi (Acer campestre second la clasificasjón ad Linneo) l'è un albär mja tant ält (18 –20 m) c’al perda il foji d’avton, d'la famìja d’il Aceraceae. L’è facil catärel in t’i bosc dal mär infin’ai 1500 m.
Къахк[2] (лат. Ácer campéstre) — Леган доьзалера тайпана диттийн кеп Сапиндан (Sapindaceae).
Ӏилманан цӀеран синонимаш[3]:
Кхечу меттанашкара цӀераш: инг. Field Maple, Hedge Maple, босн. Klen, л.-луж. Pólny klon, валлон. Doyåve, галис. Pradairo campestre, дат. Navr, испан. arce común, acirón, итал. Acero campestre, кат. Auró blanc, люксемб. Maasselter, нем. Feld-Ahorn, Feldahorn, Kreuzbaum, нидерл. Spaanse aak, пол. Klon polny, рум. Jugastru, серб. Клен, словен. Maklen, турк. Ova akçaağacı, укр. Клен польовий, фин. Niverävaahtera, фр. Érable champêtre, хорв. Klen, чех. Javor babyka, швед. Naverlönn, эспер. Kampa acero.
Локхалла 15 м гергга йолу гӀа дужу дитт (Кавказехь 25 м гергга) луьста гоьрга кондарца (наггахь — колла).
ГӀад нийса я кӀеззиг сеттина, диаметрехь 60 см, къевлина дуткъа, дохала лилхина долу боьра-сира чкъоьраца. Къуона маргӀалаш можо-боьра, юткъа.
Патарш хӀоакепара, дохалла 5 мм гергга, 6—9 зайтан-боьра пелагашца, йисташкахула кӀайн.
ГӀаш дуьхь-дуьхьала, дукха хьолахь пхеаларан, наггахь кхаапӀелгаларан, чорда, 5—13 см еха гӀаж тӀехь. Ларанаш аьрта, дийна йист йолуш я кӀеззиг артйина цергашца. ГӀан чӀураман барам: 4—17 см дохалла, 4,5—10 см шоралла. ГӀан тӀехулара агӀо таьӀна-баьццара я сирла-баьццара, кӀеззиг къегаш, ткъа лахара кхин а сирло, сирла-баьццара, кӀеззиг охьатаьӀна я маьӀгашкахь хьасанехь цергашца. Гурахь (октябрехь) гӀаш оьцу дешийн-можа бос.
Зазанаш — чеккхенгара 15—20 зезаган, нийса лаьтта, турскепара девзагаш диаметрехь 3,5 см, йиллина-чобаьлла семанца а, зазан гӀадца а.
Зезагаш можа-баьццара, доккха дургалан экъанца, деллало гӀашца цхьаьна, харц сте-боьршалла долуш — йизан а, дургалан а цхьаьна орамат тӀехь. Зазан гӀад доца-чобаьлла. ГӀан кедалгаш бехуо-эллипсан, арахьара а, йисташкахула а чоболуш. Жазаш готта, бел кепара, йисташкахула чобаьлла. Дургалш 8 ю, дургалан зезагашкахь уьш ехуо ю, йизан чохь нийса ду зазан гергарчуьнца, дургалан хьесий дерзина ду. ЧӀениг ерзина я месала.
ХӀу — 2—3,5 см еха, 1 см гергга шуьйра бот чохь ду, анаца мдаьржина тӀемаш долуш, наггахь марс кепара сеттина.
Дозалла 1000 хӀу 47—80 г.
Заза долу 10—15 дийнахь апрелехь-майхь гӀаш делладеллачул тӀаьхьа; хӀу долу сентябрехь-октябрехь.
Деба хӀушца, ло юьхгийн се, ткъа телхина орамаш — орамийн маргӀалаш.
Даьржина Европехь, Кавказехь, Жима Азехь, Иранехь. Россехь хуьлу европан декъан Ӏаьржа латтан асанехь, къилбаседехьа — культурехь бен ца хуьлу.
Ареалан къилбаседан доза чекхдолу Ингалсахь — Шотландин къилбехула, кхин дӀа Скандинавин ахгӀайрен къилба йисттехула Швецера Эльбан хикхоче, тӀаккха цӀеххьана доьрзу къилба-малхбузе, чекхдолу Волынан областехула, Житомирехула, Киевн къилбаседехула, хьаладоьду Орёл чухула Ока хин йисташкахула Туле, Рязанан къилбехула Тамбовн тӀедоьду (кхин а къилбаседехьа — культурехь бен дац); Пенза а, Саратовн а тӀекхачале, малхбален доза охьадоьрзу Дон тӀе, кхин дӀа ГӀирме а, Кавказе а.
Кхуьу Европан Российн юккъера асанехь а, луларчу мехкашкахь а шолгӀа могӀарехь а, шуьйра гӀа долчу хьаннийн хотешкахь а, ариеан зонехь — боьрийн а, тогӀенийн а хьаннашкахь, ГӀирмахь а, Кавказехь а нажийн хьаннашкахь, ткъа кхин а эркийн тогӀенашкахь, цигахь уггаре даккхий а хуьлу; лаьмнашкахь хьалакхочу 1800 м абсолютан локхалле кхаччалц.
Кхуьу дикка меллаша. ЧӀогӀа лов ӀиндагӀ. Дикка лов йокъалла; лов кӀеззиг лаьттан дуралла. Экаме ду лаьттан минералашна. ХӀоьттина тӀуналла ца лов. Ира гӀа долу ларал алсама йовхо еза, гӀоле лов йокъалла. Ӏа ларан зона USDA (4)5.
Дика лов гӀалан хьолаш, дукха деха.
Ширачу заманахь дуьйна девза культурехь. Шуьйра леладо ландшафтан архитектурехь шешша а , тобанашца а дуьйш, дийна керташна, хӀунда аьлчи, дика лов ларгар. Дика лов меттиг хийцар.
Бонсай кхиош лело тарло.
Эмилехь (Итали) къахк муьшдечигца цхьаьна лелайо кемсашна гӀортолашна. Италин ярташкахь цунах бора юьртабахаман гӀирс а, кухнин пхьегӀаш.
Пиетарбухехь ду бӀе шо кхаьчна дитт 16—17 м лекха, хӀора шарахь хӀудоккхуш; Ийдалан малхбалехьа Уральскехь девза культурехь, хӀудоккху.
Дечиг лелайо кегийра хӀуманаш еш, мебель ярехь; иза дика шарло, дикка декоративан а ду, дика къаьстина текстура яцахь а.
Хьалхарчу классан моз дерг, 1000 кг дургал ло гектар дитташ тӀиера[5].
Шортта кепаш ю, шайна юкъахь басца, кондаран кепаца, гӀашца, кхиаран башхаллашца къаьсташ:
Acer campestre, known as the field maple,[2] is a flowering plant species in the family Sapindaceae. It is native to much of continental Europe, Britain, southwest Asia from Turkey to the Caucasus, and north Africa in the Atlas Mountains. It has been widely planted, and is introduced outside its native range in Europe and areas of USA and Western Australia with suitable climate.
It is a deciduous tree reaching 15–25 m (49–82 ft) tall, with a trunk up to 1 m (3 ft 3 in) in diameter, with finely fissured, often somewhat corky bark. The shoots are brown, with dark brown winter buds. The leaves are in opposite pairs, 5–16 cm (2.0–6.3 in) long (including the 3–9 cm (1.2–3.5 in) petiole) and 5–10 cm (2.0–3.9 in) broad, with five blunt, rounded lobes with a smooth margin. Usually monoecious, the flowers are produced in spring at the same time as the leaves open, yellow-green, in erect clusters 4–6 cm (1.6–2.4 in) across, and are insect-pollinated. The fruit is a samara with two winged achenes aligned at 180°, each achene is 8–10 mm (0.31–0.39 in) wide, flat, with a 2 cm (0.79 in) wing.[3][4]
The two varieties, not accepted as distinct by all authorities, are:[3][5]
The closely related Acer miyabei replaces it in eastern Asia.[3]
The native range of field maple includes much of Europe, including Denmark, Poland and Belarus, England north to southern Scotland (where it is the only native maple), southwest Asia from Turkey to the Caucasus, and north Africa in the Atlas Mountains.[3][4][5][6][7][8][9] In many areas, the original native range is obscured by widespread planting and introductions.[10] In North America it is known as hedge maple[11][12] and in Australia, it is sometimes called common maple.[13] In Nottinghamshire, England it was known locally as dog oak.[14]
Field maple is an intermediate species in the ecological succession of disturbed areas; it typically is not among the first trees to colonise a freshly disturbed area, but instead seeds in under the existing vegetation. It is very shade-tolerant during the initial stages of its life, but it has higher light requirements during its seed-bearing years. It exhibits rapid growth initially, but is eventually overtaken and replaced by other trees as the forest matures. It is most commonly found on neutral to alkaline soils, but more rarely on acidic soil.[9]
Diseases include a leaf spot fungus Didymosporina aceris, a mildew Uncinula bicornis, a canker Nectria galligena, and verticillium wilt Verticillium alboatrum. The leaves are also sometimes damaged by gall mites in the genus Aceria, and the aphid Periphyllus villosus.[15]
The field maple is widely grown as an ornamental tree in parks and large gardens. The wood is white, hard and strong, and used for furniture, flooring, wood turning and musical instruments,[16] though the small size of the tree and its relatively slow growth make it an unimportant wood.[3] It has an OPALS rating of 7.[17]
It is locally naturalised in parts of the United States[11] and more rarely in New Zealand.[18] The hybrid maple Acer × zoeschense has A. campestre as one of its parents.[4]
The tree has gained the Royal Horticultural Society's Award of Garden Merit.[19][20]
Over 30 cultivars of Acer campestre are known, selected for their foliage or habit, or occasionally both; several have been lost to cultivation.[21]
Acer campestre (and the similar A. monspessulanum) are popular among bonsai enthusiasts. The dwarf cultivar 'Microphyllum' is especially useful in this regard. A. campestre bonsai have an appearance distinct from those selected from some other maples such as A. palmatum with more frilly, translucent, leaves. The shrubby habit and smallish leaves of A. campestre respond well to techniques encouraging ramification and leaf reduction.[22][23]
Field maple leaf
Leaves and flowers
Field maple, Germany
Leaves
Foliage in spring
Field maple, Hesse, Germany
Field maple leaf
Fruits
Field maple
Field maple flowers
Field maple in autumn, France
Field maple, Germany
Field maple, Spain
Leaves and inflorescence
Leaves and fruits
.JPG)
Trunk
Maple field tree, Weinsberg
Leaf
Acer campestre, known as the field maple, is a flowering plant species in the family Sapindaceae. It is native to much of continental Europe, Britain, southwest Asia from Turkey to the Caucasus, and north Africa in the Atlas Mountains. It has been widely planted, and is introduced outside its native range in Europe and areas of USA and Western Australia with suitable climate.
Kampa acero (Acer campestre) estas mezgranda palearktisa arbo aŭ arbeto kreskanta ofte en heĝoj. El ĉiuj aceroj ĝi havas la plej grandan disvastiĝon, plejparte en moderklimataj zonoj. Ĝi estas trovebla preskaŭ ĉie en Eŭropo (en Skandinavio nur en ekstrema sudo), en Okcidenta Azio kaj en Nordokcidenta Afriko.
http://www.haabet.dk/flora_danica/Navr_(Acer_campestre).jpg
Acer campestre, el arce menor, arce campestre o arce silvestre es una especie perteneciente a la familia de las sapindáceas. Muy extendida por Europa y oeste de Asia; también en algunas zonas del norte de África.
Es un árbol caducifolio de 7-10 m de altura, con la corteza gris-castaño, corchosa, tornándose escamosa y fisurada con los años. Hojas 3-5 palmatilobadas, de 10-12 x 10-12 cm, algo glaucas, con el envés ligeramente tomentoso; margen entero, algo ondulado. Pecíolo de 8-10 cm de longitud, con látex. Flores de color verde amarillento, apareciendo antes que las hojas en inflorescencias corimbosas terminales. Fruto pequeño, en doble sámara de 3-5 cm de longitud, pubescentes, de alas opuestas.
Acer campestre fue descrita por Carlos Linneo y publicado en Species Plantarum 2: 1055–1056, en el año 1753.[2]
Acer: nombre genérico que procede del latín ǎcěr, -ĕris (afilado), referido a las puntas características de las hojas o a la dureza de la madera que, supuestamente, se utilizaría para fabricar lanzas. Ya citado en, entre otros, por Plinio el Viejo, 16, XXVI/XXVII, refiriéndose a unas cuantas especies de Arce.[3]
campestre: epíteto latino que significa "del campo".[4]
Número de cromosomas de Acer campestre (Fam. Aceraceae) y táxones infraespecíficos: n=13; 2n=26[5]
Unos 30 cultivares de Acer campestre son conocidos, seleccionados por su follaje o hábitos, u ocasionalmente ambos.[7]
Acer campestre, el arce menor, arce campestre o arce silvestre es una especie perteneciente a la familia de las sapindáceas. Muy extendida por Europa y oeste de Asia; también en algunas zonas del norte de África.
Astigar arrunta (Acer campestre) Sapindaceae familiaren espezie baten izen arrunta da.
Mundu osotik zabaldutako[1] espezie honek hainbat azpiespezie eta aldaera ditu. Hona hemen onartutako aldaerak:
Artikulu hau biologiari buruzko zirriborroa da. Wikipedia lagun dezakezu edukia osatuz. Astigar arrunta (Acer campestre) Sapindaceae familiaren espezie baten izen arrunta da.
Mundu osotik zabaldutako espezie honek hainbat azpiespezie eta aldaera ditu. Hona hemen onartutako aldaerak:
Acer campestre var. campestre. Acer campestre var. leiocarpum (Opiz) Wallr. (syn. A. campestre subsp. leiocarpum).Niverävaahtera (Acer campestre) on vaahterapuu, joka kasvaa Keski-Euroopassa kalkkipitoisilla seuduilla lehtimetsissä. Se kasvaa pohjoisimmillaan luonnonvaraisena Euroopassa Etelä-Tanskassa. Se on melko vähälukuinen puulaji, ja kasvaa pensaana tai pienenä puuna. Nuoret oksat ja lehtiruodit ovat maitiaisnesteelliset. Lehdet ovat 4–10 senttimetriä pitkät, aluksi hienokarvaiset, sittemmin kaljuuntuvat. Myös oksat ovat hienokarvaiset. Lehdet muistuttavat paljon metsävaahteran lehtiä, mutta ovat syvälovisemmat, tylppähampaisemmat. Se kukkii toukokuussa. Kukinto on pysty, huiskilomainen ja melko vaatimaton, kellertävän vihreän värinen.
Suomessa niverävaahteraa voi kasvattaa Etelä-Suomessa puisto- ja pihapuuna tai -pensaana.
Niverävaahtera (Acer campestre) on vaahterapuu, joka kasvaa Keski-Euroopassa kalkkipitoisilla seuduilla lehtimetsissä. Se kasvaa pohjoisimmillaan luonnonvaraisena Euroopassa Etelä-Tanskassa. Se on melko vähälukuinen puulaji, ja kasvaa pensaana tai pienenä puuna. Nuoret oksat ja lehtiruodit ovat maitiaisnesteelliset. Lehdet ovat 4–10 senttimetriä pitkät, aluksi hienokarvaiset, sittemmin kaljuuntuvat. Myös oksat ovat hienokarvaiset. Lehdet muistuttavat paljon metsävaahteran lehtiä, mutta ovat syvälovisemmat, tylppähampaisemmat. Se kukkii toukokuussa. Kukinto on pysty, huiskilomainen ja melko vaatimaton, kellertävän vihreän värinen.
Suomessa niverävaahteraa voi kasvattaa Etelä-Suomessa puisto- ja pihapuuna tai -pensaana.
Acer campestre
L'Érable champêtre (Acer campestre) est un arbre du genre Acer appartenant à la famille des Acéracées (Sapindaceae APG III). Il est classé dans la section Platanoidea de la classification des érables.
C'est un arbre pouvant atteindre 10[1] mètres à écorce gris pâle, fissurée, à petites feuilles caduques simples à plusieurs lobes arrondis, à fleurs verdâtres apparaissant avant les feuilles. Sa durée de vie peut atteindre 150 ans. Les fruits sont des samares doubles (disamares) à ailes horizontales. Il est commun dans toute l'Europe depuis le sud de la Suède. C'est le seul érable indigène du sud de l'Angleterre et il est naturalisé en Irlande. Les rameaux des jeunes arbres présentent souvent une écorce liégeuse particulièrement côtelée, isolante, cannelée et apte à faire des perchoirs pour les gallinacées pondeuses d'où le nom populaire de bois de poules.
Graine
Bois
Habitat et répartition
Données d'après: Julve, Ph., 1998 ff. - Baseflor. Index botanique, écologique et chorologique de la flore de France. Version : 23 avril 2004.
Phytostérols, choline, allantoïne, tanins
Son action astringente le fait utiliser en cosmétique (peaux couperosées)
Avec la sève sucrée on prépare un sirop. Les jeunes feuilles se consomment dans les salades mêlées[3].
Plante mellifère.
Dans la mythologie grecque, l'Érable est dédié à Phobos, dieu de l'Épouvante, fils d'Arès, dieu de la guerre et frère de Deimos, dieu de la frayeur.
L'Illiade rapporte que le cheval de Troie fut fabriqué en Érable. Dans l'astrologie celtique, l'érable représente quelqu'un débordant d'imagination et d'originalité, timide et réservé[4]...
Acer campestre
L'Érable champêtre (Acer campestre) est un arbre du genre Acer appartenant à la famille des Acéracées (Sapindaceae APG III). Il est classé dans la section Platanoidea de la classification des érables.
Klen (lat. Acer campestre) prirođeni je javor gotovo čitave Europe, sjevera južne Engleske (gdje je i jedini prirođeni javor), Danske, Poljske i Bjelorusije, kao i Jugozapadne Azije od Turske do Kavkaza, te Sjeverne Afrike u planinama Atlas.
Areal klena prostire se južnom i zapadnom Europom sve do zapadne Azije i zapadne Afrike. Kod nas u Hrvatskoj najčešće raste u šumi hrasta lužnjaka i običnog graba, obično na uzvišenjima (gredama).
Stablo klena naraste do 20 m. Kora je u mladosti glatka i tanka, dok se u starijoj dobi formira tanak lub sivosmeđe boje, koji se nepravilno i plitko raspucava. Izbojci su sivo-smeđe boje. Pupovi su sitni, na vrhu ušiljeni, obavijeni većim brojem crvenkastosmeđih ljuskica, koje su na vrhovima posute dlačicama. Bočni pupovi su otklonjeni od izbojaka. Listovi su dugi do 7 cm, najčešće peterolapi. Ponekad su donja dva lapa zakržljala, pa znaju djelovati trolapo. Na vrhu su zaobljeni. Cvjetovi se pojavljuju u proljeće za vrijeme listanja, žutozelene su boje, tvore paštitaste cvatove koji stoje uspravno, a kasnije vise. Plod čine perutke, koje međusobno zatvaraju kut od 180 stupnjeva. Krilašca su svijetlosmeđa, na rubovima crvenkasta. Oraščić nije spljošten. Oblik korijenovog sustava ovisi o vrsti tla na kojem raste te može biti srcolik ili tanjurast.
Kora stabla i mladih grana ljekovita je i djeluje stežuće .Sok dobiven proljetnim bušenjem stabla može se piti ili ugustiti u slatki sirup.
ilustracija
stablo
kora
list
u jesen
Klen (lat. Acer campestre) prirođeni je javor gotovo čitave Europe, sjevera južne Engleske (gdje je i jedini prirođeni javor), Danske, Poljske i Bjelorusije, kao i Jugozapadne Azije od Turske do Kavkaza, te Sjeverne Afrike u planinama Atlas.
Pólny klon (Acer campestre) je štom ze swójby mydłowcow (Sapindaceae).
Po druhich žórłach zarjaduje so do swójskeje swójby klonowych rostlinow (Aceraceae).
Pólny klon je za čas lěća zeleny kerk abo štom, kotryž docpěwa wysokosć mjezy 10-15 m (druhdy 20 m). Rosće w kerčinach často jako husty kerk. Rostlina je zmjerzkokruta a so hodźi ze čerstwych symjenjow wuplahować.
Króna je kulojta hač šěroko kehelojta. Kmjen je krótki a zwjetša zhibowany.
Zdónkowa skora je nimale praworóžkaće połata.
Młode hałuzy su oliwozelene hač čerwjenobrune a mlokowu mězu wobsahuja. Ma typiske korkowe lajsty na hałuzach.
Zymske pupki su jejkojte a docpěwaja wulkosć wot 2 hač do 4 mm.
Přećiwostejne, jasnozelene łopjena maja 3-5 tupe lapy a docpěwaja dołhosć wot 5 hač 8 cm (4-12 cm) a šěrokosć wot 5 hač do 10 cm. Lapy su słabje karbowane. Łopjena su na hornim boku ćmowozelene a so wobnaža, mjeztym na delnim boku su šěrozelene a sćeńka kosmate. Wone njesu 2-7 dołhe stołpiki. Łopjency docpěwaja dołhosć wot 5 hač do 9 cm a su zwjetša tróšku šěrše.
Nazymske barbjenje je žołtooranžowe hač čerwjene.
Kćěje wot meje hač junija. Žołtozelene, pjećličbne kćenja so z łopjenami jewja a steja po dźewjećoch hač po dwacećoch w zrunanych wokołkowych pakićach. Přikryw je dwójny. W kwětnistwje su dwusplažne ale tež jednosplažne kćenja, kotrež stołpiki docpěwaja dołhosć wot 10 hač do 15 mm. Žołtozelenej Keluch a króna stej nimale jenakej a docpěwatej dołhosć wot 3 hač do 4 mm. Próškowe łopješka su hornostejne.
Płody su křidłate worjechi, kotrež po dwěmaj škałobny płód wutworja. Jich křidlešce wodorunje wotstejitej a docpěwatej dołhosć wot 2,5 hač 3 cm a šěrokosć wot 6 hač do 10 mm. Płody wot septembra hač do oktobra zezrawja.
Wón rosće na wutkatych a baziskich, mokrych hač do změnosuchich hlinowych pódach, w měšanych lěsach z dubami a hrabami, w bukowych a rěčnych lěsach, na pólnych mjezach a lěsnych kromach. Preferuje wapnite, tróšku włóžne pódy.
Pólny klon je w Europje hač do sewjerneje Persiskeje a sewjernej Africe rozšěrjeny, z wuwzaćom sewjera britiskich kupow a Skandinawiskeje.
Łopjena a płody
Płody
Łopjena a kwěty pólneho klona
Ilustracija
We Wulkej Britaniskej so jako klonowu žiwu płotu plahuje, zo by pola dźělił.
Pólny klon (Acer campestre) je štom ze swójby mydłowcow (Sapindaceae).
Po druhich žórłach zarjaduje so do swójskeje swójby klonowych rostlinow (Aceraceae).
Hagahlynur (fræðiheiti: Acer campestre) er lauftré af ættkvísl hlyna. Það vex víðast hvar í Evrópu, norður- og suðurhluta Englands, Danmörku, Póllandi og Hvíta-Rússlandi en einnig í suðvestur Asíu frá Tyrklandi til Kákasus og í Norður-Afríku til Atlas fjallanna.
Hagahlynur er meðalstórt tré sem verður 15 - 25 m hátt með ummál að 1 m. Hann er ekki landnámsplanta heldur sáir sér þar sem fyrir er gróður og skjól. Hagahlynurinn þolir mikinn skugga í uppvexti en plöntur sem bera fræ þurfa meiri birtu. Hann er oft ræktaður til skrauts í almenningsgörðum og stórum görðum og er vinsæll sem dvergtré.
L'acero campestre (Acer campestre L.) è un albero diffuso in Europa e Asia. In Italiano viene anche chiamato loppio o testucchio. In Italia è molto comune nei boschi di latifoglie mesofile, insieme alle querce caducifoglie dal livello del mare fino all'inizio della faggeta.
Da alcuni autori vengono riconosciute due varietà:
È un albero caducifoglio di modeste dimensioni (può raggiungere i 18-20 metri di altezza come massimo), il fusto non molto alto, con tronco spesso contorto e ramificato; chioma rotondeggiante lassa. La corteccia è bruna e fessurata in placche rettangolari. I rami sono sottili e ricoperti da una peluria a differenza di quanto accade negli altri Aceri italiani.
Foglie semplici, a margine intero e ondulato, larghe circa 5–8 cm, a lamina espansa con 5 o 3 lobi ottusi, picciolate, di colore verde scuro. Sono ottime e nutrienti per gli animali.
Piccoli fiori verdi, riuniti in infiorescenze. Il calice ed il peduncolo dei fiori sono pubescenti. Fiorisce in aprile-maggio in contemporanea all'emissione delle foglie. Le infiorescenze possono essere formate sia da fiori unisessuali che ermafroditi.
I frutti sono degli acheni o più precisamente delle disamare alate. Le singole samare sono portate in modo orizzontale (carattere distintivo).
L'acero è una pianta mellifera, molto visitata dalle api per il polline ed il nettare,[1] ma il miele monoflorale d'acero è raro.
Le sue foglie vengono utilizzate come foraggio.
Il legno è chiaro, duro e pesante e tende a deformarsi: viene quindi usato solo per la fabbricazione di piccoli oggetti. Essendo un albero di modeste dimensioni e sopportando bene il taglio, è stato ampiamente utilizzato come tutore per la vite. È inoltre un ottimo combustibile. Attualmente trova impiego come albero ornamentale e da siepe, per via della sua efficacia nel consolidamento dei terreni franosi. È indicato nell'arredo urbano anche a contrasto dell'inquinamento, per l'alta capacità di assorbimento dell'anidride carbonica e delle polveri sottili[2][3].
Possiede proprietà lievemente anticoagulanti, aiuta nella prevenzione delle calcolosi e nelle cure successive alle manifestazioni di Herpes zoster; il decotto di corteccia è usato anche come rinfrescante intestinale.
Antiche credenze popolari conferivano all'acero proprietà magiche contro le streghe, i pipistrelli, e la sfortuna.
Il decotto di corteccia è utilizzato negli eritemi della pelle; alcune persone usano aggiungere all'acqua del bagno un pugno di corteccia tritata per rinfrescare la pelle.
L'acero campestre (Acer campestre L.) è un albero diffuso in Europa e Asia. In Italiano viene anche chiamato loppio o testucchio. In Italia è molto comune nei boschi di latifoglie mesofile, insieme alle querce caducifoglie dal livello del mare fino all'inizio della faggeta.
Trakinis klevas (lot. Acer campestre, rus. Клён полевой, vok. Feldahorn, pranc. Érable champêtre) – klevinių (Aceraceae) šeimos, klevų (Acer) genties lapus metantis medis.
Medis išaugina tankią, rutulišką lają, iki 6–10 m skersmens, kartais išaugina ir 15 m skersmens lają. Žievė pilkai ruda, sueižėjusi. Ūgliai pilki arba kiek plaukuoti, gelsvai rudi. Šakelės plonos. Lapai 4–17 cm ilgio ir 4,5–10 cm pločio, penkiaskiaučiai, rečiau triskiaučiai, skiaučių viršūnės bukos; lapų viršutinė pusė tamsiai žalia, žvilganti, apatinė šviesi, pūkuota, su plaukelių kuokštais gyslakertėse. Lapkočiai ilgesni už lapalakščius. Žiedai gelsvai žali, dvilyčiai, skėtiškuose žiedynuose. Žydi gegužės pradžioje, išsiskleidus lapams. Žydi 12 dienų. Labai medingi. Jų medingumas pagal kai kuriuos šaltinius vertinamas 500 kg/ha prekinio medaus. Sparnavaisiai gelsvai žali, 2–4 cm ilgio, sparneliai susijungę 180° kampu. Sėklos ovališkos, suplotos, dažniausiai apaugusios pilkais plaukeliais. Prinoksta spalio, o gruodžio mėnesį pradeda kristi. Derėti pradeda 15–25 metų, dera ne kasmet.
Jauni medeliai auga lėtai. Įprastai užauga iki 15–25 m. Kamieno skersmuo iki 0,7–0,8 m.
Išgyvena nuo 300 iki 400 metų.
Trakinis klevas, paplitęs Vidurio ir Pietų Europoje. Dažnas Kryme, Kaukaze, Alžyre, Irane, Tunise ir Šiaurės Afrikoje. Lietuvoje retokas, aptinkamas Kaune, Klaipėdoje, Palangoje, Kretingoje, Kėdainiuose, Vilniuje ir kt. Vilkėnų parke (Šilutės raj.) auga margalapis trakinis klevas.
Mėgsta drėgnokus ir drėgnus priemolio dirvožemius. Atsparus šalčiams, pakenčia paunksmę. Auginamas grupėmis ir pavieniui, tinka apsauginėms juostoms, nekarpomoms ir karpomoms gyvatvorėms.
„Carnival”, „Commodore”, „Compactum”, „Eastleigh Weeping”, „Elegant”, „Elsrijk”, „Evenly Red”, „Fastigiatum”, „Green Weeping”, „Leprechaun”, „Lienco”, „Marjolein”, „Nanum”, „Pendulum”, „Postelense”, „Pulverulentum”, „Punctatissimum”, „Puncticulatum”, „Queen Elisabeth”, „Red Shine ”, „Royal Ruby”, „Ruby Glow”, „Schwerinii”, „Senator”, „Silver Celebration”, „Silver Dawn”, „Streetwise”, „Tauricum”, „Tomentosum”, „William Caldwell”, „Zorgvlied”.
Trakinis klevas (lot. Acer campestre, rus. Клён полевой, vok. Feldahorn, pranc. Érable champêtre) – klevinių (Aceraceae) šeimos, klevų (Acer) genties lapus metantis medis.
De Spaanse aak of veldesdoorn (Acer campestre) is een plant uit de zeepboomfamilie (Sapindaceae).
De Spaanse aak is meestal een struik, zelden een boom die 10 à 12 m hoog en 10 m breed kan worden. Uitzonderlijk bereikt een boom een hoogte van 25 m. Het is een traaggroeiende soort die 200 tot 300 jaar oud kan worden[1]. De takken zijn olijfgroen tot geelbruin en jonge takken zijn lichtbehaard. De takken vertonen vaak kurklijsten waardoor in de winter verwarring met de gladde iep mogelijk is[1]. In tegenstelling tot de Gladde iep zijn de knoppen echter rood en tegenoverstaand. Het blad is veel kleiner dan van andere esdoorns en bestaat uit drie of vijf slippen, die zelf golvend tot gelobd zijn[2]. De lobben zijn stomp, mat groen en aan de onderzijde behaard. De hoofdnerf is lichter van kleur en in de bladsteel zit melksap. In de herfst heeft de Spaanse aak een goudgele herfstkleur, maar kan in Zuid-Limburg ook rood zijn[2]. De rechtopstaande bloemtuilen verschijnen van mei tot juni, tegelijkertijd met of net na de bladeren. De bloemen zijn vrij klein, onopvallend en groengeel van kleur. De soort is meestal eenhuizig, soms tweehuizig, met in aanleg tweeslachtige bloemen, die echter functioneel eenslachtig zijn[2]. De vrucht is een samara, waarbij de vleugeltjes in elkaars verlengde liggen. Hierdoor zijn ze gemakkelijk te onderscheiden van die van de gewone esdoorn en de Noorse esdoorn. Het duurt achttien maanden voordat de zaden ontkiemen. De plant laat zich goed snoeien en wordt dan ook vaak in hagen gehouden, maar kan beter niet in het voorjaar gesnoeid worden omdat hij dan gaat "bloeden". Deze boom groeit goed op droge, voedselrijke en liefst kalkhoudende bodem aan bosranden en in bossen. De dikke schors is gegroefd en krukachtig. De bloemen hebben vijf kroonblaadjes, zijn geelgroen, staan in trossen en verschijnen tegelijk met het blad, De vruchten staan in paren en hebben vleugels die horizontaal tegen over elkaar liggen. De spaanse aak verdraagt zware snoei en kan in dichte, regelmatige vormen worden geknipt. Het hout is zeer hard en geschikt als hakhout. De twijgen zijn bruin en aan uiteinde behaard.
Als struik is hij wel sterk vertakt, maar geeft toch niet de dichte ondoordringbare indruk van veel doornstruiken. Vaak meer dan een stam of vlak boven de grond vertakt. Stam en takken erg kronkelig. Zeer veel korte twijgen, die sterk aan het uiteinde van de takken zijn geconcentreerd. De koepelvormige, scherp begrensde kroon maakt een donkere indruk.
Jonge twijgen groen tot grijsbruin, met lichtgrijze barstjes, glanzend en aan het uiteinde iets behaard. Aan de wat oudere twijgen kurklijsten. Oudere schors donkerbruin met oranje strepen en een netwerk van fijne groeven met daartussen kleine schilfers.
Sikkelvormig, samenstotend met drie sporen. Bladkussen iets verheven.
Rond met kleine uitsteeksels en wit.
De Spaanse aak komt met uitzondering van het noorden in heel Europa voor, tot Zuidwest-Azië en Noord-Afrika[1]. Hij is redelijk vorstgevoelig. Het is een soort die zich in de schaduw van pioniersplanten kan vestigen. De Spaanse aak is wellicht de eerste esdoornsoort die op eigen kracht België en Nederland bereikt heeft na de laatste ijstijd. Archeobotanische vondsten dateren van 7000 BP[1]. De soort is nu zeldzaam als autochtone boom in Nederland, maar komt in Vlaanderen veelvuldig voor in de zuidelijke leemstreken.
De Spaanse aak is geschikt voor alle bodemsoorten met uitzondering van zeer arme, droge zandgrond en natte bodems. Van nature uit komt hij vooral voor op vochtige kalk- en leembodems, zowel in beuken- en haagbeukenbossen, als langs bosranden. Hij is windbestendig, geschikt voor zonnige en schaduwrijke plaatsen en is bestand tegen luchtverontreiniging en strooizout. Wanneer onvoldoende kalk in de bodem aanwezig is, blijft hij in schaduwrijke omstandigheden (dicht loofbos) echter spichtig.
Deze boom is veel gezien in Nederland. Als bos- en haagplantsoen op boomkwekerijen en daarmee ook te zien als heggen, struiken en bomen. De zaden worden buiten bewaard en ook hier vermeerderd. De zaden zullen met een temperatuur van 21 graden goed uitlopen tot zaailingen. Geef de zaden genoeg water en laat de grond niet uitdrogen.
De bloemen zijn een goede bron van nectar en pollen, en worden druk bezocht door bijen en andere insecten.[2] De vruchten worden gegeten door onder andere appelvink en groenling. De schors is voedselrijk en niet zuur, en kan meer epifyten huisvesten dan de andere inheemse esdoorns.[2] Mede door het snel verterende blad is het een bodemverplegende soort.[3]
"Acer" is Latijn voor "scherp" of "bijtend van smaak", is ook de oude Latijnse naam voor de esdoorn en verwijst naar de kwaliteit van het hout (scherp, sterk).
"campestre" komt van het Latijnse "campus" (vlakte, terrein) en wil zeggen: "op de vlakte of op het veld groeiend".
"veldesdoorn" verwijst naar het gebruik van de bomen in heggen en houtwallen die vroeger de akkers van elkaar scheidden.
De knoppen worden gebruikt bij Gemmo therapie. Deze therapie is gebaseerd op door een arts of therapeut voorgeschreven medicijnen. De knoppen worden gebruikt voor het bereiden van het medicijn. Deze manier van het beiden van medicijnen wordt uitgevoerd door Gemmo therapeuten. De Gemmo therapeuten hebben een opleiding of cursus gevolgd en zijn opgeleid voor het verkopen en voorschrijven van deze vorm van medicatie.
Dosering
Deze vorm van Gemmo therapie is effectief tegen herpes. Neem dan 5 druppels per dag om te beginnen. Neem daarna 3 maal per dag 5 druppels en bouw dit weer af na drie weken voor een week. Een kuur moet minimaal drie keer worden hernomen.
Herpes: tot 3 x 20 druppels per dag.
Waarschuwing:
Acer campestre niet tegelijk toedienen met het aminozuur lysine bij herpesinfecties. Lysine is een orthomoleculair middel voor de behandeling van herpesinfectie.
De Acer kan last hebben van de esdoorngalmijt, dit is een rood pukkeltje op het blad. Deze soort kan ook last hebben van galmijten, dit zijn gallen op bladeren of takken. Ook de gestippelde houtvlinder met zijn wit met zwart gevlekte mot uiterlijk, Zwartgespeikkelde rupsen boren in hout. De meniezwam is er bij afsterving, rozerode, donzige sporenhoopjes. Er kan ook vriesbrand voorkomen, dit is het bruin worden van de bladeren en het krullen hiervan.
De boom werd vaak aangeplant in de buurt van boerderijen en als hakhout beheerd. Ook kwam hij veelvuldig in hagen en heggen voor. In de Vlaamse Ardennen werd hij ook vaak als knotboom gebruikt[1]. Het hout werd veel gebruikt om kleine gereedschappen en stelen te maken. Doordat de schors niet afvalt werden traditioneel zitstokken voor hoenderhokken van de takken gemaakt. Hierdoor werden de poten niet koud en hadden de kippen een goede houvast.[3] Vermoedelijk diende het loof in tijden van schaarste ook als voedsel voor vee[1]. Veldesdoorn leverde ook brandhout van goede kwaliteit.
Er bestaan ongeveer 30 cultivars van de Veldesdoorn, gekweekt voor het blad, de habitus, of beide.[4]
Mediabestanden die bij dit onderwerp horen, zijn te vinden op de pagina Acer campestre op Wikimedia Commons. De Spaanse aak of veldesdoorn (Acer campestre) is een plant uit de zeepboomfamilie (Sapindaceae).
Costo artìcol a l'é mach në sbòss. Da finì.
Da finì.
Ël Balbis (1800) ant soa grafìa a arpòrta 'l nòm "obbio", ch'a conferma 'l nòm atual òbi.
Costo artìcol a l'é mach në sbòss. Da finì.
DistribussionDa finì.
NotissieËl Balbis (1800) ant soa grafìa a arpòrta 'l nòm "obbio", ch'a conferma 'l nòm atual òbi.
Multimedia w Wikimedia Commons Klon polny, paklon (Acer campestre L.) – gatunek drzewa z rodziny mydleńcowatych (Sapindaceae). Występuje w południowej i środkowej Europie, na Kaukazie i w Azji Mniejszej. W Polsce rozpowszechniony na Pogórzu Karpackim, w dolinie Wisły, na Śląsku Górnym i Dolnym, w Wielkopolsce i Kujawach. Status gatunku na Pomorzu niepewny – prawdopodobnie jest tu tylko zawleczony, podobnie jak na pojedynczych stanowiskach w Polsce północno-wschodniej[2].
Gatunek mało wymagający, odporny na trudne warunki (zapylenie i zanieczyszczenie powietrza), dobrze znosi suszę, odporny na choroby i szkodniki. Rośnie zarówno na stanowiskach słonecznych jak i zacienionych. W Polsce występuje znacznie rzadziej niż inne klony (klon pospolity i jawor). Rośnie na niżu i w niższych położeniach górskich (do ok. 700 m n.p.m.). Najczęściej jednak spotyka się go w zaroślach śródpolnych, na suchych, ciepłych zboczach, w lasach dębowych lub w zaroślach i czyżniach, złożonych z gatunków ciepłolubnych. Sadzony, rośnie na większości gleb, ale w naturze preferuje gleby świeże, przepuszczalne, o odczynie zasadowym. W fitosocjologii gatunek charakterystyczny dla Cl. Querco-Fagetea, Cl. Rhamno-Prunetea, wyróżniający dla SAll. Ulmenion oraz charakterystyczny i wyróżniający dla Ass. Galio-Carpinetum (regionalnie)[3].
W Polsce niezbyt często spotykane są stare osobniki tego gatunku. O objęcie ochroną dorodnych paklonów w rejonie góry Tuł u podnóży Beskidu Śląskiego występował po raz pierwszy już w 1933 r. Kazimierz Simm, profesor w ówczesnej Wyższej Szkole Gospodarstwa Wiejskiego w Cieszynie[4]. Warto odnotować, że niektóre wspominane wówczas osobniki do dziś cieszą się niezłym zdrowiem. Najstarsze drzewo tego gatunku rośnie w zabytkowym parku przy Muzeum: zespół pałacowo-parkowy w Dobrzycy. Pochodzi ono prawdopodobnie z końca XVII wieku.
Klon polny, paklon (Acer campestre L.) – gatunek drzewa z rodziny mydleńcowatych (Sapindaceae). Występuje w południowej i środkowej Europie, na Kaukazie i w Azji Mniejszej. W Polsce rozpowszechniony na Pogórzu Karpackim, w dolinie Wisły, na Śląsku Górnym i Dolnym, w Wielkopolsce i Kujawach. Status gatunku na Pomorzu niepewny – prawdopodobnie jest tu tylko zawleczony, podobnie jak na pojedynczych stanowiskach w Polsce północno-wschodniej.
Acer campestre, também chamado de acer menor, ou acer silvestre, é uma espécie pertencente à família das sapindáceas. Estende-se pela Europa e pelo oeste da Ásia, e em algumas zonas do norte da África.
Acer campestre, também chamado de acer menor, ou acer silvestre, é uma espécie pertencente à família das sapindáceas. Estende-se pela Europa e pelo oeste da Ásia, e em algumas zonas do norte da África.
Jugastru (Acer campestre L.) este un arbore din genul Acer, familia Aceraceae.
Frunzele sunt glabre, palmat-lobate 5 sau 3 lobi, lungi până la 8 cm.
Florile apar primăvara dispuse în corimbe compuse, sunt poligame și au culoarea verzui.
Fructele sunt disamare cu aripi întinse, orizontale.
Jugastrul este un arbore cu lemn alb și tare, cu scoarță roșiatică, care crește frecvent în câmpie și în regiunea de deal.
Jugastrul este un arbore melifer. Lemnul dur de jugastru este folosit în industria mobilei, la confecționarea de unelte agricole, căruțe, mânere de scule și instrumente de desen.
Jugastru (Acer campestre L.) este un arbore din genul Acer, familia Aceraceae.
Javor poľný (Acer campestre) je listnatý opadavý strom alebo zriedka aj ker z čeľade mydlovníkovité (Sapindaceae).
Je pôvodom z Európy a západnej časti Ázie[3], introdukovaný je v Severnej Amerike[4]. Rastie na celom území Slovenska ako pôvodná drevina ale veľmi riedko[5][6]. Vyskytuje sa do výšky približne 800 m n. m. (na území Slovenska je horná hranica výskytu 970 m n. m.[6]).
Obľubuje živené a vápenaté pôdy často v druhej vlne pionierskych drevín[7] alebo neskorší porast spolu s dubmi. V mladosti znáša aj tieň, je odolný voči znečistenému ovzdušiu, suchu, mrazu aj proti horúčavám[6]. Jeho škodcom je fuzáč ázijský (Anoplophora glabripennis)[1], je náchylný na ochorenia spôsobené hubami Didymosporina aceris, Uncinula bicornis, Nectria galligena a Verticillium alboatrum[8].
Jeho typická výška je 15 metrov[9] maximálne do 25 m[4]. Jednopohlavné alebo obojpohlavné a vzpriamené zhluky žltozelených kvetov kvitnú v máji[6]. Plodom je dvojnažka dlhá približne 4 cm[4]. Má dlaňovito 3 – 5 laločnaté a protistojné svetlozelené listy. Kmeň je tenký, kôra je tmavohnedá, korková a neskôr výrazne zvrásnená.
Je pestovaný ako živý plot, pre drevo (materiál a palivo) a ako zdroj cukru. Drevo je tvrdé a elastické, používa sa na výrobu hudobných nástrojov, v stolárstve a kolárstve[10]. Patrí medzi medonosné dreviny. Mladé listy sú jedlé, dajú sa spracovať ako kaša alebo šalát. V minulosti sa pestoval aj ako krmivo pre dobytok.[11]
V Európe je populárny ako bonsaj. Používajú sa štýly s hrubým kmeňom, rastie energicky ale dlho.[12].
Má veľa pestrých ornamentálnych kultivarov, používaných hlavne v záhradníctve.
Javor poľný (Acer campestre) je listnatý opadavý strom alebo zriedka aj ker z čeľade mydlovníkovité (Sapindaceae).
Maklen (znanstveno ime Acer campestre) je listopadno drevo iz družine javorov.
Maklen ima močno, včasih zavito deblo in lahko zraste do 20 metrov visoko. Krošnja drevesa je okrogla, lubje pa je sivorjavo in precej hrapavo, skorja pa se mrežasto lupi.
Listi so dokaj majhni in so dlanasto deljeni na 3 do 5 krp, od katerih je srednja lahko še dodatno deljena. Listi so usnjati in debeli. Po zgornji strani so temno zeleni, po spodnji strani pa so svetlejši in dlakavi. V jeseni se obarvajo rumeno ali rdečkasto, nato pa odpadejo.
Cvetovi so zelenkasto rumeni, združeni pa so v pokončna socvetja. Iz njih se razvijejo krilati plodiči, ki so sprva združeni po dva in dva, ko pa dozorijo se razpolovijo. Semena se proti tlem spustijo tako, da se vrtijo okoli lastne osi in spominjajo na drobne helikopterje. Semena dosežejo do 4 centimetre v dolžino, krila pa na bazi niso zožana.
Maklen najpogosteje raste na apnenčastih tleh, raste pa v Evropi, na Krimu, Kavkazu, Mali Aziji, severni Perziji, pa vse do Severne Afrike. Zaradi trdega in trpežnega lesa, so iz maklen že od nekdaj uporabljali za izdelavo kopij in sulic. Pri nas je maklen dokaj pogost, ni pa gospodarsko pomemben.
Maklen je izjemno priljubljen tudi med gojitelji bonsaijev[1] .
Maklen (znanstveno ime Acer campestre) je listopadno drevo iz družine javorov.
Naverlönnen (Acer campestre) är en art i familjen kinesträdsväxter. Arten blir en stor buske eller ett litet träd som sällan blir högre än 15 meter, men kan bli upp till 25 meter. Bladen är ofta dunhåriga på undersidan, mindre än vanliga lönnblad och har tre till fem flikar. De unga bladen har en svagt rosa färgton men blir senare allt mer mörkgröna, och till höstens avlövning går färgerna över till rött eller gult.
Trädets utbredningsområde omfattar de nordliga delarna av Europa, upp till de södra delarna av Skåne. Bland annat återfinns naverlönnen i Svedala i södra Skåne liksom längs hela sydkusten. Enligt Svedala kommun är det dock bara en liten förekomst som är naturlig [1]. Enstaka naverlönnar finns också på Omberg[2] Ett av de områden där den förekommer beskrivs dock som exotdominerat vilket pekar mot att den kan vara inplanterad.
Blommorna är gulgröna med fem foderblad och fem kronblad. (Se artikeln om blommor för information om blommans olika typer av blad.) Han- och honblommorna växer tillsammans i upprätta klasar, och slår ut under lövsprickningen i april–maj. Frukterna är 2–4 cm långa och sitter parvis samman, med gröna eller rödtonade vingar vågrätt utbredda. Detta ger dem ett helt annat intryck än den vanliga lönnens "näsor", där vingarna hänger mera nedåt.
Några sorter förekommer sällsynt i odling:
Arten är mångformig och delas av vissa taxonomer upp i två varieteter:
Arten har ett stort antal, nu ej längre giltiga synonymer:
Wikimedia Commons har media som rör Naverlönn.
Naverlönnen (Acer campestre) är en art i familjen kinesträdsväxter. Arten blir en stor buske eller ett litet träd som sällan blir högre än 15 meter, men kan bli upp till 25 meter. Bladen är ofta dunhåriga på undersidan, mindre än vanliga lönnblad och har tre till fem flikar. De unga bladen har en svagt rosa färgton men blir senare allt mer mörkgröna, och till höstens avlövning går färgerna över till rött eller gult.
Ova akçaağacı (Acer campestre), Sapindaceae familyasından 15–25 m boy, 1m çap yapabilen akçaağaç türü.
Yaşlı gövdenin düzensiz çatlaklı, koyu renkli kalın bir kabuğu vardır. Genç sürgünler önceleri tüylü, sonra çıplaktır. Tomurcuklar yeşilimsi esmer renkli pullarla örtülü olup üzeri tüylüdür. Yapraklar 5–10 cm büyüklüğünde, çoğunlukla 3-5 lopludur. Lopların uçları küttür. Dip tarafı yürek gibidir. Her iki yüzü gençken yumuşak tüylü, sonra tüylüdür. Koparıldığında süt çıkan uzun bir sapı vardır. Yapraklar sonbaharda dökülmeden önce sarı ya da kırmızı renkler alır. Yapraklanmayı izleyen sarı-yeşil çiçekler, dik duran şemsiyemsi kurullar halindedir. Meyvenin kanatları arasında 180 derecelik açı bulunmaktadır
Özodunu kırmızı, ağır ve güç yarılır.
Doğal olarak Avrupa, Kafkasya ve Türkiye'de bulunur.
İki varyetesi bulunur:
Kültür çeşitleri (kültivarları) çoktur:
Genel görünüş
Gövde
Yaprak
Çiçek
Meyve
Yaprakta hastalık yapan mildiyö mantarı
Ova akçaağacı (Acer campestre), Sapindaceae familyasından 15–25 m boy, 1m çap yapabilen akçaağaç türü.
Листопадне дерево 4-15 м заввишки, рідше — високий кущ з бурувато-сірою тріщинуватою корою і розлогою тінистою кроною. Пагони жовтувато-коричневі, інколи а крилоподібними пробковими наростами; бруньки невеликі. Листки пальчасто-п'ятилопатеві, 5-10 см завдовжки, 3-7 см завширшки. Лопаті листків тупі або тупозагострені, цілокраї, а верхні з одним-двома великими зубцями, виїмки між лопатями загострені.
Квітки одностатеві, жовто-зелені, зібрані в кінцеві відстовбурчено-волохаті щитоподібні суцвіття. Оцвітина подвійна, чашечка п'ятироздільна (5-6 мм завдовжки), пелюсток п'ять. Тичинкові квітки з вісьмома тичинками, а маточкові — з стерильними тичинками і однією маточкою. Зав'язь верхня, прикрита нектарником, що має вигляд диска. Цвіте клен із кінця квітня до травня. Рослина однодомна.
Плід — двокрилка (6-8 см завдовжки), крила розходяться по прямій лінії.
Росте в другому ярусі або підліску листяних лісів, на галявинах. Тіньо- і солевитривала, теплолюбна рослина. Цвіте у квітні -травні.
Поширений майже на всій території України, крім крайніх північних районів. У культурі часто трапляється у полезахисних смугах і парках.
Медоносна, деревинна, харчова, кормова, олійна, смолоносна, декоративна й фітомеліоративна рослина.
Клен польовий прекрасний весняний медонос, який за наявності великих масивів забезпечує продуктивний взяток. Медопродуктивність близько 1000 кг з 1 га. Бджоли можуть збирати на скільки багато нектару, що заливають всі доступні комірки, навіть обмежують матку у відкладанні яєць. Тому для ефективного збору медодаю пасічники повинні бути забезпеченими запасами стільників, вчасно і достатньо розширити гніздо у сильних сімей. Бджоли також збирають і пилок. Іноді на листі з'являється медв'яна роса, яку збирають бджоли та переробляють у падевий мед.[1]
Деревина клена польового тверда, щільна, червонуватобілого кольору, гарно полірується. Колеться погано, використовується на дрібні токарні вироби. Дрова ї вугілля високої якості.
З клена польового добувають весняний сік, який містить сахарозу (1-2,5 %). його споживають у свіжому вигляді, з нього виготовляють безалкогольні напої, сироп. Насіння містить 29,5 % жирної олії.
Листя придатне на корм домашнім тваринам, особливо охоче його поїдають кози; гілки з листками можна силосувати. Листки містять смолу (20,5 %) і каучук (0,22 %).
Клен польовий використовують у зеленому будівництві для живоплотів, у вуличних насадженнях. Відомі такі декоративні форми його; біло-строкатолиста і кримська з опушеними знизу листками і плодами. Клен польовий як посухостійку й солевитривалу породу рекомендують висаджувати при залісенні посушливих схилів як супутню породу.
Acer campestre là một loài thực vật có hoa trong họ Bồ hòn. Loài này được Carl von Linné mô tả khoa học đầu tiên năm 1753.[1]
Acer campestre là một loài thực vật có hoa trong họ Bồ hòn. Loài này được Carl von Linné mô tả khoa học đầu tiên năm 1753.
Цветки жёлто-зелёные, с массивным нектарным диском, распускаются почти одновременно с развёртыванием листьев, ложнообоеполые — пестичные и тычиночные на одном растении. Цветоножки коротко-мохнатые. Чашелистики продолговато-эллиптические, снаружи и по краям волосистые. Лепестки более узкие, лопатчатые, по краю волосистые. Тычинок 8, в тычиночных цветках они длиннее, в пестичных равны околоцветнику, нити тычинок голые. Завязь голая или пушистая.
Плод — крылатка 2—3,5 см длины и около 1 см ширины, с горизонтально распростёртыми крыльями, иногда серповидно изогнутая.
Масса 1000 семян 47—80 г.
Цветёт в течение 10—15 дней в апреле-мае после распускания листьев; плодоносит в сентябре-октябре.
Размножается семенами, даёт пнёвую поросль, а от повреждённых корней — корневые отпрыски.
Распространён в Европе, на Кавказе, в Малой Азии и Иране. В России встречается в чернозёмной полосе европейской части, севернее — только в культуре.
Северная граница ареала проходит в Англии — южнее Шотландии, далее через южную оконечность Скандинавского полуострова в Швеции к устью Эльбы, затем резко поворачивает на юго-запад, проходит через Волынскую область, Житомир, севернее Киева поднимается через Орёл вдоль реки Оки к Туле, южнее Рязани проходит к Тамбову (в более северных областях — только в культуре); не доходя Пензы и Саратова, восточная граница идёт к Дону и далее по Крыму и Кавказу.
Растет в средней полосе Европейской России и сопредельных странах во втором ярусе и по опушкам широколиственных лесов, в степной зоне — в байрачных и долинных лесах, в Крыму и на Кавказе в дубовых лесах, а также по долинам рек, где достигает наибольших размеров; в горы поднимается до 1800 м абсолютной высоты.
Растёт относительно медленно. Очень теневынослив. Относительно засухоустойчив; выдерживает небольшое засоление почвы. Требователен к богатству почв. Застойного увлажнения не выдерживает. Более теплолюбив, чем клён остролистный. Более засухоустойчив, чем клён остролистный. Зона зимостойкости USDA (4)5.
Хорошо переносит условия города, долговечен.
С древних времён известен в культуре. Широко используется в ландшафтной архитектуре для одиночных и групповых посадок, живых изгородей, так как хорошо переносит стрижку. Легко переносит пересадку.
Может быть использован для выращивания бонсай.
Клён полевой в Эмилии (Италия) вместе с вязом используют для поддержки виноградных шпалер. В итальянских деревнях из него делали сельскохозяйственный инвентарь и кухонную утварь.
В Санкт-Петербурге есть столетние деревья до 16—17 м высоты, ежегодно плодоносящие; на восток от Волги известен в культуре в Уральске, плодоносит.
Древесина употребляется для поделок и используется в мебельном производстве; она хорошо полируется и довольно декоративна, хотя и не имеет отчётливой текстуры.
Первоклассный медонос, даёт до 1000 кг нектара с гектара насаждений[6].
Имеет много форм, различающихся между собой по окраске, форме кроны и листьев и особенностям роста:
栓皮槭（英语：field maple，学名：Acer campestre）[2]是一种被子植物，属于无患子属与荔枝属的無患子科。它是欧洲大部地区、英国岛、土耳其至高加索地区的西南亚遗迹北非阿特拉斯山脉地区的本土植物。它被广泛种植，在欧洲非本土地区、美国、西澳大利亚气候适宜的地区都有它的身影。
.svg)
.jpg){kind=link}